Václav Chaloupecký a generace roku 1914: otazníky české a slovenské historiografi e v éře první republiky

Výročí sta let od vzniku Republiky československé pokládáme za vhodnou příležitost k pokusu o rekapitulaci odkazu „generace roku 1914“ v české a slovenské historiografii. Cílem autorského kolektivu přitom nebyly přehledové či životopisné kapitoly, nýbrž interpretačně otevřené problémy.
Osobnost a dílo Václava Chaloupeckého (1882–1951), profesora i rektora bratislavské Univerzity Komenského a posléze „dědice“ Pekařovy stolice československých dějin v Praze, zde tedy nepředstavuje ústřední objekt zájmu, ale slouží spíše jako rozcestník k dalšímu tázání. Kniha se soustředí na myšlenkové, tematické i metodologické proměny českého i slovenského dějepisectví během dvou desetiletí existence první republiky, včetně rozporů spojených s budováním obrazu „československých“ dějin.
Vytvoření věrohodného „československého“ obrazu minulosti v duchu metodologických nároků empiriokritické historiografie bylo po zrodu ČSR úkolem určeným tehdy nejmladší generaci českých historiků. Těm se vznikem nového státu otevřely dosud nemyslitelné kariérní obzory ve státní správě, v diplomacii i na nově zřízených univerzitách v Brně a Bratislavě. Jen málokteří z nich ovšem přijali výzvu, aby se česká historiografie proměnila v „československou“ i jinak, než v oficiálních projevech a přejmenováním někdejších stolic dějin českých a rakouských dějin na československé.
Kromě dobové reflexe prací a názorů díla Václava Chaloupeckého optikou jeho souputníků, žáků a oponentů zde čtenář nalezne i oddíl regionalistický. Ten je věnován kulturnímu kontextu historikova rodného kraje, obce Dětenice na okraji Českého ráje, i rodišti Chaloupeckého manželky Ľudmily, rozené Groeblové, pocházející z Holíče v oblasti slovenského Záhorí, včetně netradičních témat, jako je například kapitola o Chaloupeckého pomologické vášni, totiž šlechtění jabloní.